RODIČE… JAK TO ZVLÁDÁTE? II

Mám pro vás pokračování našich zkušeností s našimi dětmi. V minulém sdílení jsem psala o nejstarší dceři a její pubertě, to víte, zase prožíváme nové a nové chvíle a je stále s čím pracovat, co měnit… Ten příběh má zase pokračování, ráda ho budu sdílet. Ale dneska chci psát o naší prostřední berušce.

Víte druhé dítě a navíc ještě prostřední, TO NENÍ JEDNODUCHÁ POZICE! Takové dítě od příchodu na svět čelí mnoha složitým situacím, a to ve všeobecné rovině. Skutečně je to tak, dokonce jsem už zaznamenala, že se v kruzích psychologů hovoří o syndromu druhého dítěte.

U nás jsme si to museli také uvědomit, že to nemá jednoduché. Od narození byla upozaděná před potřebami její starší sestry (mám je 21 měsíců od sebe), takže jsem využívala jejího klidu a věnovala se hodně Lucii. Jakmile holky rostly, byla často pod tlakem srovnávání se starší sestrou, tím si vytvořila pocit, že není dost dobrá, neboť neustále slýchávala chválu na pokroky jejího sourozence a později, když už zase více vyrostly, vnímala, jak my rodiče už nastavujeme laťku automaticky na tu starší, jako bychom zapomněli, že ona má ještě skoro dva roky čas, než dosáhne její zralosti na určité výkony. Pak se nám narodila třetí dcera a rázem se Nela dostala do neskutečného tlaku mezi dvěma silnými kameny! Tlak na to, aby dělala už věci jako ta starší a pak následně tlak ze strany malého, výrazně mladšího sourozence, který si s ní chce hrát, testuje na ní své sociální výzkumy a podobně. Aby toho nebylo málo, ještě si nese určité atributy rozeného dítěte císařským řezem. No a toto všechno je celkem nutné začít rozlišovat, ale v běhu všedních dní to jaksi lehce zapomenete a tak jedete jako rodič pěkně ve svém omezeném úhlu pohledu na věc.

Vnímáte, jak je to vaše dítě nemožné, jak nic nedělá, když dělá, tak blbě, že se chce ulejt, jak jen to jde, že je líná, má všude bordel, je nezodopvědná…

Znáte to? Taky vás to tak strašně štve? Nutí vás to ječet, řešit to nátlakem, vztekáte se, trestáte, zkoušíte milion věcí a nic, vůbec nic se nemění???

Nám se k tomu ještě nabalilo, že to prostě nezvládá ve škole. Na úkoly kašle, má milion zapomínání, příprava na písemky nic moc. Takže jsme tlačili dceru do pravidelného učení. Jakmile jsem vstoupila do pokoje a viděla poházené oblečení na všech možných i nemožných místech, svíral mě pocit šíleného vzteku, opravdové beznaděje. Při otázce směřované k dceři, jestli jí to přijde normální a jestli jí v tom bordelu je dobře, mi přilétla odpověď, že jo, že je to útulný. A tak to bylo dokola, různé jiné situace v různých obměnách mě a manžela dostávaly do začarovaného kruhu, kdy jsme neviděli řešení a měli jsme často černo před očima. Možná standartní situace v mnohých rodinách, možná ne… To je zcela na vašem posouzení, vašich zkušenostech. Já jen předkládám v pravdě to naše…

My rodiče jsem se dostaly do tlaku a dítě taky, a to do několikanásobného. Počítejte se mnou: tlak z mé strany, tlak ze strany táty, tlak ze strany starší sestry, která ji pěkně stírá jakožto puberťák, tlak ze strany prcka, který ji najde úplně všude, takže nic moc. My rodiče jednáme z popudu strachu, aby z ní „něco“ vyrostlo, aby byla zodpovědná a důsledná, pak se tam promítají vzory chování našich rodičů k nám, když jsme byli dětmi, pak to ovlivňuje nutkavá potřeba mít doma stále pořádek (což se fakt nedá zvládnout, ale jakmile se objeví někde další kusy bordelu navíc, tak už to prostě nedáváte), jednoznačně nás už ovlivňovala velká netrpělivost a vyčerpání z tolika věcí, které jsme vnímali, že jsou prostě „špatně“.

Teď budu psát o sobě o mých pocitech, které mě vedly k vyřešení…

Popisované situace se seběhly v časovém rozmezí cca 3 týdnů, kdy jsem se dostala zřejmě na vrchol svých sil. Nalézala jsem se v takovém vypětí ve vztahu k dceři, že to bylo cítit na hony. Nela mě doslova v každém okamžiku štvala, cokoliv udělala ve mě vyvolalo potřebu důrazného omílání příkazů, co a jak má dělat, když to neudělala nebo nedostatečně, byla jsem úplně vytočená. Tím vším jsem jen prohlubovala celou situaci, čím víc jsem tlačila a očekávala skvělý výsledek, tím více to Nela flákala nebo to neudělala. Dopadlo to tak, že jsem si uvědomila někde v hloubi, že mě už tak štve, že jsem k ní necítila v mém srdci lásku. Což jsem vnímala, jako nutnost vyřešit, začaly bít pomyslné zvony na poplach. Potřebovala jsem to ještě pozorovat, sbírat pocity, náhledy, analyzovat sama sebe.

Došla jsem ale ještě dál! Jednoho dne se situace opakovala a já ve svém zoufalství Nelu prostě praštila. Jo dala jsem jí nakládačku, protože už jsem byla na dně. To bylo totiž to poslední, co ještě neproběhlo. Nic, co bych měla akceptovat, ale já si to ani nevyčítala. (Později jsem pochopila, že to byla velmi nutná transformace celé situace.) Jen jsem šla do své pracovny a zavolala mojí asistentce, která mi chodí pomáhat k terapiím a řekla jí to, že potřebuji pomoc a že se na to musíme podívat. Protože, když už jsem dokázala udělat toto, pak si to musím v sobě uzdravit. Pravdou je, že i ona (asistentka) si řešila v té době svého syna. Napadlo nás, že bychom to mohly spojit a rázem bylo na světě ještě něco navíc, cítila jsem, že si přivoláme ještě druhou mojí asistentku (ta si mimochodem taky řeší svojí dceru:-)), takže bychom si takto mohly vzájemně pomoci, byly bychom tři, takže by se zajistila určitá neutralita, která je potřeba při řešení vztahů.

Jenže Vesmír to chtěl jinak, v den našeho plánovaného setkání jsem byla tak vyčerpaná a projevila se nějaká viróza, že jsem to musela zrušit. Vzápětí jsem pochopila, že to není náhoda, že je to tak správně, že si na to vše musím přijít sama. Tak jsem jen poděkovala vesmíru a životu za zkušenosti a nechala vše být. V plynutí tady a teď se situace opakovala, nebyla však vůbec nijak vyhrocená, přesto můj tón v hlase zapříčinil psychické zhroucení dcery. Začala tak moc plakat, tak hluboce plakat a já vnímala její bolest, jak vychází ven s každou slzou, s každým vzlykem. Vycházel ven ten zmiňovaný tlak, všechny ty naše výkřiky, kritika, nespokojenost a všechny její pocity beznaděje, křivdy, nepřijetí…

Bylo to tak silné, ve mě se něco změnilo a v Nele taky, byla jsem s ní, seděly jsem spolu v koupelně a ona stále plakala, teprve teď se mi vyjasnilo a poskládalo vše, co jsem sbírala v předchozích dnech. Nela se vypovídala a přesně mi dosedla její slova do střípků mých analýz. Obě jsme využily tuto situaci na maximum.

Nela se vyčistila od toho šíleného balastu, mohla se konečně „slíknout“ do naha, aby mohla být sama sebou a já ji tak viděla, konečně jsem na ní nazírala, jako na dítě, které je prostě takové jaké je, že vše dělá jen tak jak umí a dělá to nejlépe jak to umí. Vnímala jsem jak je silná, když to vše zvládala, vnímala jsem jak je zranitelná, když to dokázala pustit. Pochopila jsem, že už to takto nikdy nechci, že už nikdy nedovolím ničemu ve mě, aby se chovalo k mým dětem takovým způsobem, jako doposud. S Nelinkou jsem se dohodly, že nebudu teď dva měsíce vyvíjet žádný nátlak ani přehnané požadavky, že si bude dělat své povinnosti, bude pomáhat doma a bude dělat své úkoly do školy. Nebudu to posuzovat a nechám jí dostatečný prostor a dám jí důvěru, že to zvládne. Jsem teď tady plně pro ni, vedu jí, ukazuji, co a jak má dělat, když to chce vědět. Jinak jí plně respektuji a nechávám vše na její osobité realizaci a jde to.

Uvolnilo se tolik tíhy, vnímám jak je vše lehké. Najednou spolu prožíváme spoustu společných okamžiků, hodně se spolu smějeme, hodně si povídáme a je nám vážně fajn. Nelča objevila určitou radost, se kterou si plní své povinnosti, tak nejlépe, jak to ona umí. Balancujeme všechny situace aktuálně, bez extrémních emocí. K tomu přispívá velká změna. Jakmile jsem si totiž uvědomila, že ona celou tu dobu vše dělala s vědomím, že to dělá tak nejlíp, jak to jen šlo, začala jsem cítím obrovskou lásku v mém srdci a ta láska směřuje k ní a je jen pro ní. Je to skutečně nádherný pocit a tento pocit, ta samotná energie nás opravdu léčí.

Vždyť je to pravda – NAŠE DĚTI DĚLAJÍ VŠE TAK JAK TO UMÍ, NEJLÉPE, JAK TO JDE. Nedokáží to dělat jinak, nedokáží to dělat, tak jako my, protože neznají, jak to chceme a nejsou my. To je nutné si uvědomit. Každý jsme jiný, každý jsme jedinečný a nastavený na něco jiného, máme talent na něco jiného. Proto je chyba očekávat, že budou dělat věci jako cvičené opice, tak jak to chceme, jak to akceptujeme a posoudíme, že je to správně. Je fajn respektovat, jak věci udělají a případně jim jen ukázat, jak bychom to chtěli.

Nutno napsat, že popisovaný extrém byl nějakým logickým vyústěním procesu, ve kterém se jako rodiče a rodina nacházíme, protože se neustále ladíme, pracujeme na tom, abychom vědomě žili své životy, abychom nemuseli opakovat chyby minulých generací a abychom našli pokud možno ten zlatý střed.

Já jsem člověk, který prošel a prochází vědomím procesem ladění, uzdravování, osobního a duchovního rozvoje a to přináší mnoho změn, nových poznání, jiných  úhlů pohledů, jinou citlivost a jiné postoje. Takže reaguji hodně vnímavě na změny a to samé naše děti. Jakmile tedy něco necháme být, nedáme tomu patřičnou pozornost, začne to být větší a začne to tlačit na nutnost nápravy.

Jsem za tyto procesy velmi vděčná, protože nám přinášejí mnoho poznání, přináší léčení nás samotných, přináší následnou úlevu a radost do života. Většinou jsou to partie rozehrané životem tak, aby nás dovedli k vyššímu vědomí a hlouběji do našich chrámů srdcí. Tím stavíme zdravé základy dětem a celé naší rodiny, což je zase platformou pro společnost. Takže to stojí za to prožívat a přinášet inspiraci, radu a pomoc. Protože tím uzdravíme sebe, děti, planetu…

 

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

  • PROBUZENÍ ŽENSKÉ SÍLY eBook ZDARMA

    Získejte orientační "mapu" a pochopíte proč je důležité si postavit nové a pevné základy pro spokojený život

  • Nejnovější články
  • Setkáme se na facebooku