RODIČE… JAK TO ZVLÁDÁTE? I

Tento článek je vlastně pro všechny rodiče. Rozhodla jsem se ho napsat, protože vnímám, jak moc je potřeba mluvit o věcech, které se týkají velké většiny dospěláků i dětí. Vždyť jsme všichni rodiči, staráme se o děti a kdyby jenom o jedno :-). Často máme dvě nebo tři a každé dítě se nachází v jiném období, potřebuje jiný přístup a je zcela jiné než to druhé. Takže někdy je to hodně zajímavá kombinace a směsice situací, na které musíme reagovat. Často jsme však v různých nastaveních, v různých zátěžích a někdy je naše psychika vystavena velkým tlakům. Vše je také závislé na tom, jak jsme byli mi vychováváni, kolik lásky a přijetí jsme dostali, kolik traumat máme a kolik strachu v nás zůstalo. To vše má vliv na naše štěstí a pohodu a na štěstí a pohodu našich dětí. Více o vlivech na naše nastavení najdete zde.

Asi si všichni přejeme vychovávat šťastné a spokojené děti se zdravou psychikou. Ale jak asi, když se sami zmítáme v nějaké nepohodě, nacházíme se v područí nějakých vlivů, se kterými si nevíme rady nebo o nich ani nevíme. A tak se vztekáme, ječíme, trestáme, zakazujeme, omezujeme, kontrolujeme nebo někdy i jedna přiletí a v zápalu boje ani nevnímáme, co děti cítí, co potřebují, co nám vlastně chtějí ukázat nebo na co upozorňují. Většinou jsme pohlceni nějakým nezdravým extrémem.

Jsem si vědoma toho, že je to těžké rozeznat a chápat všechny detaily, protože nás to vlastně nikdo nikdy nenaučil. Můžeme předat jen to, co známe, co jsme dostali a poznali, takže vesele předáváme stejné vzorce, ve kterých jsme vyrůstali my.

Například já jsem maminka třech slečen a řeknu vám, že mi SEM TAM  rodičovství dává docela zabrat, i přes to, že mám už postavené nové základy :-). V loni jsme procházeli obdobím nástupu puberty naší nejstarší dcery a když jsme to tak nějak zvládli, začali jsme se zmítat v naprosto vyhrocených situacích s naší prostřední dcerou, ale o tom zase v dalším článku, ať v tom nemáte „hokej“. Přiznám se, že byly chvíle, kdy jsem to vážně nezvládala, ani já, ani manžel. A právě proto jsem se rozhodla, že vám o tom budu psát články a nejen o těch šílených chvilkách, ale hlavně o tom, jak jsme to zvládli, co jsme pochopili a co změnili. Pevně věřím, že vás tím mohu inspirovat, motivovat nebo se spolu třeba i setkáme, abychom našli skutečné příčiny těch náročných situací, které často prožíváte a nevidíte cestu, jak z toho ven.

Nejprve bych ráda napsala, že naše dcerky (14, 12 ) patřily k těm klidným, tichým dětem, co nikde nikdy nezlobily, nelezly a nerozbíjely věci:-), vždy jsem jako maminka sklízela obdiv od ostatních rodičů za to, jak jsou holky hodné, klidné a prostě skvělé. Na to si vážně rychle zvyknete. Takže jakýkoliv výkyv hned zaznamenáte. Ve škole vše probíhalo celkem dobře, holky učitelé chválili za jejich vzorné chování, co se týká výsledků v učení, tam jsme museli jen řešit pár návštěv v poradně, protože jsme se potýkali s „diagnózou“ předčasného zaškolení, ale i dis-poruchami. Ale přesto si myslím, že na prvním stupni vše probíhalo asi podobně, jako u většiny. Nechuť dělat úkoly natož se učit, to bylo na denním pořádku, přesto to zvládaly celkem dobře.

Puberta nás překvapila…

V sedmé třídě se v pololetí něco hodně změnilo. Naše dcerka začala všechno dělat úplně jinak, šla z jednoho extrému do toho druhého. Učení jí nezajímalo, příprava do školy jí nebavila a nebylo vůbec žádné páky, jak jí přinutit k odpovědné přípravě. Dala se dohromady s partou spolužáků, kteří patří do tzv. „zdravého jádra“ těch výrostků, co pořvávají na učitele a mají z nich legraci. Začala být drzá a zcela jistě byla přesvědčená, že toto je ten správný život a taky se jí to vážně hodně líbilo.

To se ale nedá říct o nás. S manželem jsme byli celkem překvapení, ale brali jsme to nejprve s nadhledem, bylo nám jasné, že si tím musí nějak projít, protože víme, jak je důležité pro život si projít všechny nezbytné etapy našich životů, abychom měli zkušenosti a zdravé základy. Postupně ale sílil tlak našich obav a začali jsme přitvrzovat v pravidlech a omezeních. Takže to doma vypadalo jako v nějakém zařízení, kde jsme neustále museli hlídat čas, kdy je na mobilu, čas kdy by se měla učit, čas, kdy je s kámošema venku. Neustále zákazy, příkazy a kontrola a to nemluvím o vyječených hlasivkách a pocitech totální beznaděje, ale nikam to nevedlo. Dcera se ve škole zhoršila, učitelé ji už nechválili, ba naopak mi sdělili, že je velmi drzá a nedává pozor. Doma s ničím nepomohla a o vše ztratila zájem.

Takže naše obavy nabíraly na síle, dostali jsme se jako rodiče do šíleného tlaku, začali jsme tedy velmi tlačit i na dceru a ta samozřejmě vyvíjela patřičný protitlak.

A bylo to na světě. Šílená atmosféra doma, dítě, které s vámi nechce už ani mluvit, v mysli jí lítalo asi něco hodně nehezkého a my byli docela zoufalí. Já jsem se dostala do situace, že jsem úplně rezignovala, prostě jsem se rozhodla jít taky z jednoho extrému do druhého. Řekla jsem, že končím! ŽE JÍ PŘESTÁVÁM VYCHOVÁVAT! A bylo… Jednoduše se mnou uvnitř vůbec nerezonovalo to, že vytvářím takový nátlak, chtěla jsem to jinak, cítila jsem, že to musí jít jinak, ale netušila jsem jak. I když už mám za sebou tolik ladění a osobních změn, toto mě dostávalo do situací, které mi nebyly příjemné. Tak jsem se rozhodla to pustit, musela jsem, protože mi už bylo hodně mizerně.

Sdělila jsem své rozhodnutí o nevýchově manželovi a nechala to být. Trošku se mi ten večer ulevilo. Jen jsem netušila, co to přinese.

Pár dní na to jsem měla asistovanou terapii s jednou klientkou a po jejím skončení a odchodu klientky, jsem se svěřila se situací mé asistentce a v tu chvíli mě napadlo, že se na to vše „podívám“ z hlediska terapeuta – u mě to znamená, že využiji možnosti náhledu na to, jak se cítí duše dcery. Ano, takové možnosti máme. Asistentka tedy vstoupila do role dcery a já jako terapeut – matka v jedné osobě, sledovala situaci.

To co jsem viděla a slyšela mě velmi překvapilo.

Dcera byla velmi napjatá, její mysl byla plná vzteku, zlosti a přetlaku. Z úst asistentky vylétly takové věty, které vážně nechcete slyšet. (když je asistentka v roli, tak je v určité formě srovnatelné třeba regresi, je pod vlivem naprosto čisté a objektivní esence člověka v jehož roli se právě nachází, tím pádem nám může ukázat zcela pravdivý náhled na jeho pocity, myšlenky, nastavení…, čímž je nám dovoleno odhalit příčiny většiny problémů).

Mě tenkrát nenapadlo nic jiného, než jí(asistentce v roli mé dcery) sdělit znovu můj postoj a rozhodnutí. Povídám: „já už nevím kudy kam, takže vše pouštím, přestávám tě vychovávat!“ A to, co se před mými zraky událo bylo velmi zajímavé. Dcera, která byla do té doby silná v kramflecích, vyšponovaná silou zlosti, vzteku a vzdoru se jakoby sesunula ze židle, úplně zvadla. Bylo vidět, jak vlastně neví co si počne a co se bude s ní dít. (bylo evidentní, že ztrácí vedení a to jí vůbec nevyhovovalo – což přirozeně odpovídá situaci, jejímu věku a všeobecné univerzální pravdě.)

Pokračovala jsem slovy ujištění, že to možná ještě přehodnotím a uvidíme. Na to reagovala lehkou pozorností… Musela jsem se zamyslet, protože není možné nechat duši(člověka) v tomto stavu, bylo nutné to nějak narovnat, uvést do nějakého normálu, najít způsob, kdy duše dítěte bude vyrovnaná, bude reagovat a bude se cítit dobře a spokojeně. Přesně to je vždy cíl každé terapie. V rychlém sledu mi přišlo tolik informací. Pokračovala jsem…: „Ano, beru to zpět! Já tě vychovám a nastavím ti zdravé hranice, budeme si více povídat, dostaneš více prostoru na vyjádření tvých pocitů a najdeme společnou cestu, jak z toho ven“. A světe div se… ona se narovnala, vlil se do jejího těla život a měla o to velký zájem. Ještě jsem prošla mnoha afirmacemi o přijetí, lásce a pochopení. Já sama jsem se musela zbavit svých strachů, obav, bloků a chybných přejatých vzorců myšlení z mého dětství. Ale to, co mi toto poznání přineslo bylo k nezaplacení. Asistentka vystoupila z role, vše jsme bezpečně uzavřely a já se vrátila domů do normálního života. Večer jsem povyprávěla manželovi o této naší terapii a bylo zaděláno na velké změny. (Můj muž patří k těm vědomým otcům, kteří dokáží vnímat své okolí a dokáží udělat ve svém životě a nastavení změny.)

Od následujícího dne, jako bychom s manželem přesně věděli, co a jak máme dělat.

Ulevilo se nám, uvolnili jsme ten pomyslný nátlak, uvědomili jsem si, čemu všemu jsme sloužili (strachy, obavy ze selhání a s posuzování, našim nastavením z dětství, velkému strachu, že dceru špatně vychováme a bude z ní bůhvíco atd…). S dcerou jsem si promluvili, nechali jsme jí prostor k vyjádření jejich postojů, pocitů – a ona ho využila, mluvila velmi otevřeně a nikdo z nás to neposuzoval. Dohodli jsme si nějaká pravidla a dcera velmi ochotně přikývla. Od té doby jsme se na ni mohli ve všem spolehnout. Nestalo se, že by nepřišla v domluvený čas domů, s učením se snažila, i když to ještě nevytáhla na známky bez trojek, ale to nevadí. Prostě si užila ještě svoji dávku rebelie, ale slova jejího ujištění, která přišla velmi spontánně, „že od osmičky jí už jde o budoucí zaměření a přijímačky,“ mě tak přesvědčila o tom, že to má v hlavě v pořádku, byla jsem tedy absolutně klidná. Dali jsme jí více důvěry a odměnou nám byla dcera, která je spokojenější, více s námi mluví, vzájemně se velmi respektujeme, vše na čem se domluvíme prostě je a už se nesnaží posouvat naše hranice. Přes léto se nám ještě více změnila, jakoby více dospěla a zase trošku více zmoudřela a my s mužem v některých chvílích spojujeme své pohledy v myšlenkách, že ta holka má své zdravé základy, v hloubi duše víme, že nehrozí žádný extrém, že nám už nikam nespadne.

ZA VČASU JSME CELOU SITUACI PODCHYTILI A JÁ VELMI DĚKUJI MOŽNOSTEM, KTERÉ MÁM DÍKY SVÉ PRÁCI A SVÝM DARŮM A MOŽNOSTEM, KTERÉ NÁM NABÍZÍ ALTERNATIVNÍ METODY ZALOŽENÉ NA VŠEOBECNÝCH PRAVDÁCH, NA ROZŠÍŘENÉM VĚDOMÍ A NA DŮLEŽITÝCH ASPEKTECH, KTERÉ MAJÍ VLIV NA NAŠI PSYCHIKU A NAŠE ŽIVOTY.

Tuto zkušenost jsme zvládli, máme ji za sebou a přinesla nám velké poznání nás samotných, naší dcery a jejich potřeb. Ujasnili jsme si, že jako rodiče prostě musíme vychovávat a nastavit pevné hranice, ale je nutné, abychom byli ve své vlastní síle, abychom i my měli zdravé základy a měli uzdravené naše nitro a nastavení. Abychom byli více vědomí, více v přítomnosti a více v přijetí a lásce. Odrazili jsme se v poznání, že nám naše dítě ukazuje, co je nutné u sebe odhalit a uzdravit. Věřte tomu, že děti jsou velkým zrcadlem a uzdravování vztahů s našimi dětmi jsou jednou obrovskou transformací pro nás dospěláky. Takže, jakmile se u vás doma něco děje a je to trošku větší nepohoda nebo drama, znamená to, že by bylo celkem fajn se podívat, co vás tíží, co se vám ukazuje, co to ve vás vyvolává a hledejte cesty k tomu, jak učinit sebe i ostatní zúčastněné šťastnějšími :-).

Já říkám, že  KAŽDÝ PROBLÉM MÁ SVÉ ŘEŠENÍ. A to jsou mé vlastní zkušenosti a také mnohá poznání přímo z práce se svými klienty, kteří ke mě chodí řešit svoje starosti, bolesti i vztahy. Výsledkem bývá probuzení, pochopení provázaností, nové nastavení, které přináší  spokojenost, často se předejde velkým krizím, tragédiím a hlubokým bolestným zkušenostem  – to přeci stojí za to. Všichni můžeme vychovávat spokojené, šťastné a zdravé děti, když se uzdravíme my.

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

  • PROBUZENÍ ŽENSKÉ SÍLY eBook ZDARMA

    Získejte orientační "mapu" a pochopíte proč je důležité si postavit nové a pevné základy pro spokojený život

  • Nejnovější články
  • Setkáme se na facebooku