MAMINKO, TADY LEŽÍM!

Stalo se vám, že vaše malé dítě vyprávělo nějaký příběh nebo s takovou absolutní vírou a přesvědčením vám sdělilo něco, co vás skutečně překvapilo a působilo to na vás velmi tajemně nebo vás to na chvilku donutilo přemýšlet nad tím, že asi existuje něco mezi NEBEM A ZENÍ?

Mě ano a moc ráda vám o tom teď napíšu.

Byla jsem spolu s manželem na víkendovém kurzu v rámci Akademie léčitelských umění, kde jsme se opět věnovali dalšímu tématu z psychologie a tím jsme se připravovali na na naši budoucí práci terapeutů a hlavně jsme si díky psychologickému výcviku sami procházeli terapiemi. Byl to nádherný jarní víkend, na který jsem se těšili hlavně proto, že se zase uvidíme s našimi „spolužáky“, se kterými jsme již dva roky trávili mnoho víkendů, máme se rádi a velmi si vzájemně pomáháme s našimi tématy.

Tenkrát jsem, jako obvykle hodně času trávila s mojí kamarádkou, která má dar vnitřního zraku a má možnost nahlédnout pod pokličku různých situací. Seděli jsme spolu na posteli a držela mě za ruku, ani si nepamatuji, proč jsme se do toho pustily. Tenkrát mi řekla, že mě vidí spolu s nějakou starší ženou, jakoby babičkou, která mě volá k sobě, sděluje mi, že za ní mám přijít. Vedla mě do maličkého kostelíčka a tam mi něco předávala. Vyznělo to velmi naléhavě, že jí mám navštívit. Nejprve jsem netušila o koho jde, ale pak, jak už to u mě bývá, přišlo jasné vedení, neboť já zase vládnu darem vnitřní moudrosti i hlasu a tak prostě najednou obdržím jakýsi pomyslný vzkaz, dopis s instrukcemi (obrazně řečeno) :-).

A v tom „instruktážním dopise“ stálo: ta starší žena je tvá prababička Vilemína, jeď za ní! Něco ti potřebuje předat…

Okamžitě mě mrazilo po celém těle, ano babička mého tatínka byla Vilemínka, žila v Bílém Potoce na severu Čech a je tam i malý kostelík, hned u hřbitova. Tatínek ji měl moc rád a často o ní vyprávěl, spíš o tom, jak tam byl a prožíval své dětství. A poměrně nedávno, tedy před tímto prožitkem, jsem mluvila se svou tetou, sestrou mého otce a tedy vnučkou Vilemíny o tom, že má ze mě takovou radost, že jsem léčitelka, že pracuji s energeií a to jí velmi těší. Teta je totiž už velmi stará, 90 let a její nohy už pomalu neslouží, vždy, když u mě byla jsem jí skrze ruce energeticky pomáhala, vždy to cítila a nožky jí pak běhaly mnohem lépe. Opravdu z toho měla radost, protože (jak mi sdělila) její babička Vilemína byla velmi dobrá léčitelka, kartářka a pomáhala mnoha lidem, a tak jí těšilo, že v tom někdo z rodiny pokračuje.

Takže mi ten vzkaz najednou začal dávat smysl. Ale samozřejmě jsem nic konkrétního nevěděla a tak vám mysl začne překládat mnoho různých možností proč se máme setkat, co mi asi tak předá. Mimochodem jistě chápete, že prababička už není mezi živými a tak to setkání mělo proběhnout na jemnohmotné úrovni. Protože pro mě je to dnes již samozřejmostí, nijak jsem se nad tím nepozastavila a vzala jsem to jako pevnou dohodu, kterou jsem hodlala následovat a splnit. Vyprávěla jsem to manželovi, velmi mě podporuje, hned navrhl, že až se vrátíme, pojedeme do Bílého Potoka, ať mohu dostát svému záměru.

Tak se taky hned následující víkend stalo, jeli jsme i s holkama do Bílého Potoka, hned ke kostelu, ale byl zavřený, velmi mě bolelo srdíčko, byla jsem smutná, promlouvala jsem (ve snaze navázat nějaké spojení) k prababičce. Nakonec jsem si tam jen poseděla a pak šla ještě na hřbitov v naději, že třeba najdu její hrobeček. Není tam, je to už dávno. Ani nevím, kde dříve její hrob byl. Tak z toho byla prozatím jen krásná procházka. Ale když jsem se ztišila a ponořila do sebe, přišla zpráva. Jeď hned do Hejnic do kostela. Letěla jsem k autu a prosila manžela, aby jsme jeli tam. Je to kousek a ten kostel je nádherný.

Šla jsem tam s dcerkami, držely jsme se za ruce a jen tam byly, zapálily jsme také svíčku a usedly do lavice. Pak přišel závan obrovské energie, nádherného pocitu lásky, bezpečí a já cítila, že Vilemínka ke mě přichází, natáhla jsem ruce a převzala jsem to, co jsem měla. Bylo to mému vědomí ukryto, ale bytostně jsem cítila, že to mám a že to vstoupilo do celé mé bytosti. V tom okamžiku, kdy jsem děkovala a loučila se, prosila o požehnání a podporu se rozezněly zvony toho kostela a to mi věřte, to je taková nádhera. Bylo přesně dvanáct. Někde jsem kdysi slyšela, že když zazvoní zvony kostela, je to potvrzení, že se vše událo tak nejlépe, jak mohlo. Samozřejmě v souvislosti s nějakým příběhem. Tomu asi rozumíte.

Bylo mi krásně, svět se se mnou točil, cítila jsem lásku, klid a něco, co neumím popsat. Kdo mě viděl, říkal, že jsem jiná, že mám jiné oči s takovou jiskrou. Ale dny ubíhaly a normální běžný život ženy, maminky dvou slečen šel dál. Byly krásné dny a blížilo se další víkendové vzdělávání a s tím i setkání s našimi milovanými přáteli.

V té době jsem již pár dní cítila, že mi srdíčko nějak divně poskakuje, byla to jakási forma silné arytmie, a když přišla, bylo mi skutečně špatně. Tak jsem na víkendu neváhala a zašla za Mirkou a požádala jí o pomoc a o nahlédnutí na příčiny mých potíž ze srdcem. Tenkrát mi řekla, někomu jsi neřekla, že ho miluješ! Netušila jsem komu. Vůbec mě nic nenapadlo. Lámala jsem si hlavu, ale nikdo mi nepřišel na mysl. Pak večer si mě vzala za ruku a říká, kouknem na to pořádně.

Po chvilce mi říká, moc tomu nerozumím, vidím maličké dítě, miminko a tebe někdo drží za krk, jakási černá ruka a ty nemůžeš nic říct.

To bylo všechno, ani jedna z nás jsme nebyla z tohoto vhledu nijak moudrá a tak jsme to nechaly být. Moc času nebylo, lektoři nás velmi intenzivně školili :-).

Odjeli jsme domů a já chodila do své práce a žila svůj život. Bylo mi často špatně, ale stavy byly zvláštní. Brněly mě ruce, srdíčko mi skákalo jak na trampolíně, až to vyvrcholilo malým kolapsem v práci. Volala jsem obvodní a popsala jí můj stav, hned naléhala, abych odjela na internu, kde se na mě podívají.

Udělala jsem to a na interně prošla vyšetřením, nechali si mě na dva dny na pozorování a hned na uvítanou mi šoupli na mističku Kodein. Na otázku, co to je a proč to mám brát se mi dostalo ujištění, že to je pohoda, ať si to vezmu a uklidním se. Samozřejmě jsem to nevzala :-), lehla jsem si a zajistila po telefonu vše potřebné doma i v práci.

Později odpoledne za mnou přišla lékařka, která mě přijímala a říká mi, že už ví, co se mnou je! Že si vzala to právo mě informovat, neboť je to prý nejlepší diagnóza na interně. Čekala jsem a z té milé doktorky vypadlo, že JSEM TĚHOTNÁ. Že je moc ráda za ten nápad mi nechat udělat i test gravidity z té krve, co šla do laborky.

I když jsme to neplánovali, byla jsem tak šťastná, neuvěřitelně šťastná a vděčná. V ten den měl můj muž svátek, neváhala jsem a volala mu s přáním všeho nejlepšího a jako dárek jsem připojila zprávu o našem těhotenství. Velmi mě překvapil svou reakcí, on byl stejně šťastný, jako já! Bylo to krásné. Ráno mě všichni v radosti pustili domů.

Ale mě najednou něco důležitého došlo, ještě na nemocničním lůžku, v klidu. Volala jsem Mirce a řekla jí tu nádhernou novinu, oběma nám došlo, že jsem neřekla právě našemu dítěti v bříšku, že ho miluju, že ho přijímám a že ho chceme a těšíme se na něj. Ono skrze mé srdce vysílalo signály, abych to udělala, abych ho ujistila, že to tak je. Udělala jsem to, pohladila si bříško, promluvila k našemu děťátku a rázem, jako když utne, od té doby se nikdy nestalo, že by mi srdíčko bouchlo nějak jinak! Takže význam předchozí vize miminka a černé ruky na mém krku byl ujasněn a vysvětlen. Dávalo nám to smysl a spojilo se mnoho dalších nuancí, které zde neuvádím, protože by článek byl nekonečný :-).

Toto mé těhotenství bylo velmi transformační, naštěstí již vědomé a příchod naší třetí holčičky považuji za požehnání, velký reparát, kdy už jako vědomí rodiče děláme věci prostě jinak.

Uplynuly dva roky od porodu a Mirka přijela k nám domů na víkendovou návštěvu, silné vnuknutí, že jí mám vzít na výlet právě do Hejnic, do Bílého Potoka jsem neochvějně následovala a tak jsem se vydaly, spolu s našimi cácorkami, na cestu. Byl nádherný den brzkého jara, ještě bylo chladno, ale slunečno. V hejnickém kostele jsme zažily něco nevídaného a pak jsme zamířily ke kostelu do Bílého Potoka, tam, kde tento příběh začal. Zašly jsme se ještě projít na hřbitov a já vyprávěla Mirce o té prababičce.

Naše malá dvouletá Betynka tam běhala, skotačila a utekla až na konec hřbitova. Zůstala jsem tam sama, Mirka i holky šly dál. Říkala jsem si, tak kde asi ta prababička měla hrobeček… Prosila jsem, ať mě k němu přivedou. A tak jsem velmi silně cítila vedení do míst, kde byly dva hroby, jeden krásný, nový a upravený a druhý starý, opuštěný. Tak jsem si řekla, že ten starý by asi mohl být on. V tichosti jsem si tam tak rozjímala a promlouvala k andělům i k Vilemínce. Pak mě ale vytrhl z mého vnoření hlásek dětí a jejich pokřikování a údiv nad stádem kraviček, který se pásly za plotem hřbitova. Šla jsem za nimi a pomalu se vracely dolů k bráně se záměrem jet zase dál.

S Mirkou jsem si povídali, už ani nevím o čem. Beátka běžela a najednou se prudce zastavila, zastavila se v místě, kde jsem stála před tím u těch dvou hrobů. Otočila se k nim a šla před ně, stála a mlčela, dívala se a čekala na mě a Mirku, až dojdeme. Chytla mě za ruku a říká: „maminko, tady ležím! Tady ležím!“

V klidu a asi ještě v neuvědomění si, co říkala, jsem odpověděla. Cože Bety, co říkáš?… No tady ležím!

Já na to, kdo tam leží??? Odpověď byla jasná:-). „NO JÁ, BEÁTKA“ ukázala i na hrob a říkala znovu, mami tady ležím já.

Ukázala na ten hrob nový, který pře pár lety někdo obsadil. S Mirkou jsem se na sebe jen koukly, projel skrze nás silný proud energie a uvědomění, že naše Beátka je ten dar, co mi přišla Vilemínka předat. Nejspíš ona sama, její esence se vtělila do naší Beátky, vrátila se sem na Zemi a vybrala si nás, vědomé rodiče, kteří jí mohou poskytnout vše, co potřebuje, aby se mohla rozvíjet a mohla naplnit svůj plán zde na světě. Přišla k nám, aby nám pomohla dočistit ještě mnoho karmických zátěží, ale o tom zase příště.

Děkuji za život, děkuji za to, že jsem začala objevovat věci mezi Nebem a Zemí a začala na sobě pracovat. Protože ty dary, které k nám přichází stojí za to!

S láskou Blanka Erien Lemaraa

www.blanka-reslova.cz

Meditace zdarma

Odložte vlivy, vzorce myšlení i chování a jiné zátěže, které si nesete od svých předků a vydejte se na cestu k sobě, ke své pravdivé duši, ke svému prapůvodnímu nastavení.

Komentáře
  1. Eva Cermakova napsal:

    Nadhera Blani! Pis dal!!

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

  • PROBUZENÍ ŽENSKÉ SÍLY eBook ZDARMA

    Získejte orientační "mapu" a pochopíte proč je důležité si postavit nové a pevné základy pro spokojený život

  • Nejnovější články
  • Setkáme se na facebooku